Marmotour

Vladimíra Večeřová a Petra Lelláková rozvíjejí již druhý cyklus společných krátkých videí, v nichž samy vystupují jako hlavní aktérky. Po počáteční sérii krátkých videoperformancí s názvem Můžeš, která byla jakýmsi rejstříkem situací či návodů „jak udělat něco společnými
silami“, přichází volné pokračování. Na podobném formátu se však více vztahují k prostředí, do něhož jsou akce zasazeny, nebo k použitým rekvizitám. V hlavní roli zůstávají dvě postavy autorek převlečených do velmi jednoduchých kostýmů. Civilnost tak ustupuje stranou ve prospěch hravosti či rituálnosti jejich jednání. Performance většinou spočívají v prostém gestu, pohybu nebo přesunu. Akcemi velmi volně prochází téma klasického sochařství. Autorky jej zasazují na pozadí vlastní performativní aktivity. Tematická nit začíná v prostředí slavného carrarského lomu, kde se těžil mramor té nejvyšší kvality, aby posloužil jako materiál k výrobě mnohých ikonických sochařských děl. Autorky se spektakulárním prostředím lomu pracují jako se silným vizuálním i kontextuálním pozadím, na jehož základně vykonávají charakteristicky jednoduchá gesta. Nechávají své figury zmizet v horizontu z kamení, splývají uvnitř chladného sochařského materiálu nebo jej naopak svou fyzickou přítomností oživují. Jakoby volným střihem akce pokračují v městských podmínkách. Petra a Vladimíra berou repliky kanonických příkladů z dějin umění a s humorem a citlivostí pro jemné vizuální postřehy jej zasazují do situací, které poněkud odlehčují jejich historickou zatíženost. Tyto akce se dají číst jako polemika s akademickou ustrnulostí a vážností či v návaznosti na dříve použitý kontext mramorového lomu – místa, kde po staletí spočíval ještě neopracovaný přírodní materiál. Pracují s obrazy, kde jsou jejich
těla a sochy vměstnány do podivného soukolí, v němž nejsou na první pohled jasná ani pravidla gravitace, ani hierarchické vztahy mezi podstavcem, sochou, lidským tělem a autorem. Pohrávají si s divákovou perspektivou pohledu a záměrně jej matou. Daleko spíše než o ustrnulé živé sochy v ulicích jde v jejich performancích o vpád podivných postav, které do okupovaného prostoru vnáší jemný konflikt.
Alžběta Bačíková