You and I are on the Same Wavelength

V rámci akce Máme otevřeno / We are open
Vlastní nohy nebo ruce nepředstavují něco, co bychom si normálně dlouze prohlíželi, prostě je máme, jsou naše, spoléháme na ně, chodíme s jejich pomocí nebo jimi uchopujeme sklenici, abychom se napili. Je v tom naopak něco něco divného a zcizujícího, když si vlastní ruku zkoumavě prohlížíme – jakoby by se s tím proměňovala v nějaký geologický vzorek oddělený od nás sklem vitríny. Ležím v posteli, nohy natažené před sebou, v hlavě mám prázdno, snažím se nějak zaměstnat zrak, koukám na palec pravé nohy… Po chvíli pociťuji neklid a potřebu palcem pohnout, abych se ujistil, že to na co koukám je skutečně moje noha. Psychologie označuje zdání neskutečnosti sebe sama termínem depersonalizace. Podobně i okolní svět na nás může působit nereálně, například hlas osoby, která je mi jinak důvěrně známá, mechanicky a cize. Depersonalizace je často spojena s derealizací. Oba stavy provází obvykle změněné prožívání času, někdy jako by se čas zastavil, jindy ubíhá v zběsilém tempu. Ve snaze nějak popsat fenomenologii těchto stavů si lidé běžně vypomáhají přirovnáními ne jen k hlucinatorním a snovým vizím, ale také k virtuálním světům divadla, filmu a nověji také počítačových her. Mužské nohy se v obrazovce ani nehnou, jakoby zkameněly. Stejně nehybná je ženská ruka spočívající na druhém monitoru. Je to proto, že to jsou končetiny virtuální a ne končetiny dvou skutečných lidí? Ne, nohy skutečně virtuální a ne jen nohy ale celé virtuální životy působí často mnohem živěji než nohy a životy skutečně reálné. Představa, že vězíme v dialozích podobně generativních, jako je rozprava dvou chatbotů, a zatímco si při nich prohlížíme každý své vlastní palce zapadáváme všichni prachem, mě skutečně znepokojuje, jako by to bylo něco, čím jsme reálně ohroženi.

Josef Ledvina