Sáhnu si rukou do groty svého hrudníku

Uvízla jsem v očích čarodějnice

„Na sítnici oka ti dopadne můj úsměv hlavou dolů. Škleb. Chceš-li se mnou vyjít, musíš si každý můj škleb obrátit v úsměv. Naopak. Nestane-li se to, budeš žít uvnitř sebe hlavou dolů. Budeš dole sahat na vrchy a nahoře na spodky, dna… hlubiny. Co se stane, až temnota dna pohltí nebe? Až u země bude vzduch nejčistší a zvedneš-li ruce nad sebe, dotkneš se bahna?“ řekla čarodějnice.
„Budu v něm kreslit prsty oblaka a vytahovat z něj zbité a slepené racky,“ odpověděla jsem.
Sáhnu si rukou do groty svého hrudníku. „Je zase větší a roztahuje se,“ říkám. Nedůtklivým prstem v ní zašmátrá. „Je v ní chladno a vlhko. Nemá konec,“ pronese a s utichnutím jejích slov přichází závrať. Propadávám korpusem vlastního těla až dolů jako Alenka, když dopadne na dno králičí nory. Dostanu se ještě zpět? Snažím se vyškrábat prsty čarodějnici z žaludku. Usadila se v mi útrobách a jako by náhle na sebe nechtěla upozorňovat, dřímá tam přítomná bez větších akcí, jen aby přežila co nejdéle. Až do konce. Zatěžkává mi tělo a blouzní mysl. Ta jako by se zatoulala mozku a sestoupila tam někam hluboko do jeskyně břicha.
Jsem slepá hned tolika způsoby najednou. Jsem hluchá hned tolika způsoby. Tady dole, nebo nahoře, není vzduch. Moje hruď je podivně klidná, jako by v ní snad nebilo srdce.

Žiju?

Hořknou mi ústa.

Hermeticky uzavřená, izolující, mystická jeskyně.

Vzduchoprázdno.

Prázdno.

Dno.

Mohu na sebe sahat zevnitř svými vlastními prsty. Křehké krápníky rozlamují a drolí se mi v dlaních na písek. Chtěla jsem je jenom pohladit. Pohladit se. Místo toho vše, na co sáhnu, jako by procházelo nenapravitelnou destrukcí. S každým mým našlápnutím je písku víc a víc. Paralyzovaná strachem bojím se pohnout. Co když se na mě zřítí celá klenba a zasype mě tu už na věky? Stanu se přesýpacími hodinami, které ztratily směr tam, kde není nahoře ani dole. Písek se posype mým tělem a bude mi suchý padat z očí místo slz. Padat jako vzpomínky, které jsou v něm uloženy. Jak se ale odsud mohu dostat, když neudělám nic? Jak se mohu kamkoli posunout bez pohybu? Až se mi podaří dostat mysl zpět do hlavy, rozpářu si břicho a tu čarodějnici z něj vyškrábu, slibuji si. Vzápětí mě však mé sliby už po tolikáté opouští. To, když pohlédnu jí do očí.

Uvíznu v nich.

Dvě světla.

V jednom je chlad a v druhém oheň.

V hlavě mám oči čarodějnice.

Prostoupí mnou pocit jistoty. Vím, že když do nich budu hledět zpříma, mohu jít dál beze strachu. Zdá se mi, že stěny znovu drží tvar. Jsou snad vyztuženy zvláštní silou, co do nich čarodějnice vysílá, nebo jsem tou silou vyztužena já? Změnilo se prostředí, nebo jen odlákala můj strach? Jsem v bezpečí, nebo mě opustily poslední zbytky rozumu a já jdu beze strachu vstříc smrti?

Proč jenom mi to dělá tolik těžké?

Její porcelánová pleť a kulatá dobrotivá tvář mě děsí. Proč musí vypadat jako to nejkrásnější dítě, které jsem kdy v životě viděla? Tímhle špinavým trikem mě pokaždé ovládne. Nakonec ji už po tolikáté pochovám a tisknu, jako by ta ublížená byla ona. A její slzy jsou tak vřelé, že by postupně provrtaly díry do všech ledovců světa a propadly až do struktury samotné Země. Ztvrdly by jako diamanty a tisíce let po nás by je nástupci lidí dolovali jako poklad. Kameny uvězněné v očích čarodějnice.