Always Now

Václav Kopecký se dlouhodobě zajímá o oscilaci fotografie na hraně času a prostoru. Ústředním motivem výstavy Always Now je tvar kruhu či koule fungující jako experimentální model, který dokáže otevírat nové, alternativní mezisvěty. Cyklista padá z kola, jachta křižuje obzor, filmová světla se rozsvěcují, znovu a zas jinak, (pro)vždy teď.

Že fotografie dokáže zastavit čas, je celkem zřejmé. Co se však stane, pokud separované vzorky fotografického času začneme vrstvit a ohýbat? Je onen zmrazený a pokroucený čas fotografie jiný než ten náš? A neskrývá pak v sobě každá fotografie svůj vlastní, zcela autonomní svět?
Václavovo lakonické sousloví „Always Now“ je takovým pokusem o definici vztahu fotografie a času. Zmíněné paradoxy se snaží zachytit ve svých sofistikovaných kolážích a asamblážích. Kruhový průřez tu můžeme považovat za jakousi metaforu oka, zatímco původní technický obraz ve tvaru obdélníku (či čtverce) je výsledkem strojového vidění. Oba módy se ve Václavových dílech překrývají a proplétají do nových modelů prostoru a času, které vyvracejí jejich zdánlivou singularitu. Bubliny času se najednou vynořují vedle sebe i za sebou a vytvářejí tak nové, multiplikované světy, zrcadlící skutečnost způsobem, který vzdoruje zažitým pravidlům fotografie i běžnému vnímání moderního lineárního času. Flusserova teze o magické prazákladu fotografie se tu vrací a ukazuje čas nikoliv jako spojitý, nezastavitelný děj, ale jako políčka filmu, která se shlukují a spojují do ornamentů a tvarů.

Zobrazená skutečnost se tak rozbíhá do paralelních „kdyby“ a „jinde“, do individuálních i fiktivních časů a prostorů. Nakonec už nejde o to, co konkrétně vidíme, ale o cesty, jakými přitom naše vidění prochází. Kruh, který je tu nejen symbolem vidění, ale i vědomí, se nakonec abstrahoval až do koule, nekonečného součtu všech možností, které nikdy neuvidíme.