Maladies of the Infinite

Maladies of The Infinite propojuje fotografie, objekty a texty Terezy Zelenkové, jejíž tvorba vychází z fotografických bádání zaměřených na kulturní krajinu 19. století, místní mytologie, klasickou literaturu, psychoanalýzu a filozofii. Její povětšinou analogové černobílé fotografie vtahují diváka do světa okultismu a mystiky a převádějí spekulativní historické příběhy a sensibility uplynulých epoch do hmatatelných reprezentací. Výstava je koncipována jako ucelená instalace evokující fragmentovaný obraz interiéru, a to jak v historickém kontextu bydlení v 19. století v podobě symbolicky nabitých prostor, jakými jsou byty významných autorů, kabinety kuriozit a muzejní místnosti, tak i z hlediska ambivalentní zkušenosti s vlastním domovem v současné post-pandemické době.

Walter Benjamin zaznamenává, že 19. století, jako žádné jiné předtím, bylo posedlé konceptem „obydlí“. Benjamin popisuje interiér, který se „strojí jako svůdné stvoření a převléká si kostýmy dle nálad“ a jeho texty umocňují melancholickou atmosféru dusných místností z doby Pařížského spleenu – ona přeplněná pokojová muzea, která mají tendenci archivovat své vlastní nájemníky. Jedním z takových nájemníků je i T. z autorské povídky, kterou Zelenková prezentuje jako nedílnou součást výstavy. Podobně jako des Esseintes, fiktivní postava z románu À Rebours od J.K. Huysmanse, se T. stahuje do radikální formy izolace, kterou lze číst jako pokus o „experimentální smyslnost“- T. je izolovaný a obklopený rafinovanými předměty, rostlinami a texturami, které ho pomalu pohlcují. Už není pouhým obyvatelem místnosti, ale místnost se stává jeho součástí. V tomto bodě si můžeme položit otázku, nejsou-li naše domovy vždy vesmíry naší individuality, ale zároveň také vězením, které ohraničuje a odhaluje naši smrtelnost? Domov se zde stává samotářovým osamělým jevištěm, ve kterém může vykonávat své bizarní zvyky a výstřednosti nebo se zabývat vlastní pomíjivostí, kterou mu poněkud paradoxně připomínají jeho neživé věci.

Myšlenka interiéru jako výrazu makrokosmu jednotlivce má historické kořeny. Přichází se vznikem fenoménů osobního vkusu a nudy a jako takový souvisí s třídní mocí a kulturním kapitálem, zejména pak v rámci 19. století. Choroby buržoazie, jak je Freud slavně označil, byly důsledkem represí základních a prvotních tužeb, které se, regulované společenskými normami – zvláště v době intenzivní posedlosti mravností, vracely jako nevědomé projevy skrze nedobrovolné jednání. Jinými slovy, to, co je potlačeno, se nám často vrací v nečekaných podobách a akcích. To byl také případ manželského páru z novinového článku, o kterém se Freud zmiňuje ve své eseji The Uncanny, který po nastěhování do nového domu zařízeného stylovým nábytkem začne zažívat znepokojivé pocity. Podivuhodně tvarovaný dřevěný stůl s řezbami krokodýlů v noci ožívá a nájemníci začnou pociťovat řadu senzorických vjemů – bažinatý zápach, klouzavé zvuky, zakopávání o záhadné předměty ve tmě a tak dále. Pozoruhodný děs tajemna totiž pramení právě z něčeho cizího a hrozivého, co je však vždy „příliš důvěrné“, vždy „uvnitř“. Byt z období fin de siècle zapouzdřuje toto setkání blízkého a vzdáleného, známého a odcizeného, v podobě odrazů tehdy poprvé masově vyráběných zrcadlech. Zařízení se v něm stává spoluobyvatelem bytu. Jakkoliv se okolní svět pomocí páry a elektřiny zrychluje, byt zůstává nedotčen a evokuje obraz ticha a prachu.

Fragmenty tajemných interiérů z fotografií Terezy Zelenkové se stávají symptomatickými místy, skrze něž lze registrovat „neduhy“ doby – fetiše, touhy, snění a sny sněné v hluku průmyslové revoluce a raného kapitalismu, které jen pokoj, ten soukromý vesmír jednotlivce se svými těžkými brokátovými závěsy a čalouněným nábytkem může tlumit.

kurátorský text: Mia Ćuk
První část výstavy Maladies of The Infinite
byla vystavena od 1 do 30 září 2022 v
Kulturni Centar Beograda in Belgrade v Srbsku