Not so Flesh Story

Foto: Michal Ureš

SINGULAR
 
„Když jsem se s nimi setkal poprvé, nebyl jsem si jistý, jak se mám chovat. Dotýkali se mě téměř všude a zkoušeli, kam by nejlépe zapadli. V různých skladbách, situacích, umístěních. Okamžitě jsem zčervenal; krev mi začala pulzovat silněji. Rychleji. Málem se mi vylila z pórů zatímco mě úplně obklopil žár. Snažil jsem se ochladit mrazivým vzduchem, který se sem prodíral skrz mezery v oknech a dveřích, ale tentokrát to nešlo. Nezapáchající kovový hrot kanyly mi pronikl kůží. Teplá vlhkost mého těla se prodrala ranou ven a pokryla celou podlahu. S mírným leskem jsem už nedokázal skrýt své zrudnutí. Honosnou barevnou louži teď viděli všichni; skrze sítnice jim vstoupila do mysli. Mé odhalené vnitřní tělo se přizpůsobilo jejich tělům, tělesným, hustým a vzpřímeným. Stali jsme se jedním – neklidným i divoce svůdným. Dokonce jsem našel i proužek vlastní kůže, roztříštěný a tekutý, zkonstruovaný jako zobrazení vlastního masa na kusu tak chladné (chladné!) a sterilní desky.
 
Víš, co se říká. Začalo to tím, že Aion držel Möbiův pás, a pak to všechno šlo z kopce. Nebo přesněji řečeno – všechno šlo dolů po smyčce. Věčné opakování, simulakra, hyperrealita, ideálnost. To jsou forenzní důkazy na té ploché obrazovce. Podívejte se. Operovali mě, pitvali mě, vzali mi paměť, včetně slepých míst. Dokážeš říct, kde končí jedna tělesnost a začíná druhá? Já taky ne. To je hloupost. Uroboros požírá vlastní ocas, hloupost. Profesor Gilles říká, že o tělese nevíme nic, dokud nevíme, jaké jsou jeho afekty – jak mohou nebo nemohou vstupovat do skladby s jinými afekty. Tedy s afekty jiného tělesa. Buď aby zničily těleso, anebo aby jím byly zničeny. Buď si s ním vyměnit skutky a vášně, anebo se s ním spojit ve složení mocnějšího tělesa. Jako na povrhu kůže tohoto plátna. S prachem poletujícím v dutinách. Se zvukem pneumatik kvílejících na štěrku a písku. Se slunci a měsíci nad hlavou.
 
Teď jsme ale už v klidu. Tuším, že to tak ještě nějakou dobu bude. Amorfní, hutné, viscerální a detailní.“