Crusted Core
Opening: 26/9 6PM
Open: 25–28/9, 10AM–6PM
Part of PRAGUE ART WEEK 25
Pot nás lechtal za ušními lalůčky a sůl svědila v záhybech očních víček, vlasy se lepily na červený krk. Šplhali jsme do kopce v hornaté italské krajině, omámené vedrem, ze kterého nám hořela těla. Během našeho putování jsme byli svědky mnoha osvobozujících momentů a stavů opuštění, i když některé z nich se jevily jako bizarní. Rzí obalený koráb auta – vykuchaný zevnitř – neodolal neúprosnému žáru a oprostil se od svého polstrování, kožených sedaček a motorového srdce. Z mocné mašiny zbyla jen kostra a nevyužitelná skořápka, která se proměnila v neúmyslnou sochařskou intervenci v divoké krajině. S hořkou mrtvolností krunýře ohořelého auta se prolínala bující příroda a její nezastavitelný pohyb, když jsme koutkem oka zaregistrovali mrštné tělo žlutavé ještěrky, která si razila cestu skrze kameny. V třepotavém horkém vzduchu bychom lehko přehlédli, že po sobě zanechala pomíjivou stopu – jemně průhledný závoj vlastní kůže, ze které se svlékla.
Výstava Crusted Core zkoumá symbol skořápek – jak organických, tak technologických – nejen jako povrch nebo ochranný obal, ale jako dynamické rozhraní, místo transformace, zranitelnosti a zakódované paměti. Skrze tuto optiku zkoumáme, jak materiály pokrývají a obsahují procesy, které jsou často neviditelné: růst, rozpad, přenos a nápravu. Od biologických exoskeletů po uměle vytvořené pláště, od digitálních krytů po nahromaděné minerální vrstvy.
Lidské zásahy se střetávají se samovolnými procesy – Crusted Core balancuje mezi niterně lidským a zároveň mimozemským měřítkem. Hmatatelné otisky prstů střídají materiálové prefabrikáty, biologické struktury technologické závity. Obálky a skořápky se stávají samostatnými jádry, nosiči genetických informací a kódů. Mona Schulzek vkládá vulkanické a fosilní objekty do kovových konstrukcí, které je obepínají jako časové prstence, spojující pradávnou historii předcházející samotné Zemi s neurčitou budoucností. Meteority a další úlomky, jež se mnohdy podílely i na vzniku naší planetární soustavy, se prolínají s objekty kosmického odpadu – družicemi a úlomky ponechanými napospas nekonečnému pohybu ve vesmíru. Stávají se mrtvými schránkami bez obsahu, nebo naopak v nosičích ukotvenými zhuštěnými jádry, kterým byla odebrána vlastní časovost. Ivy Chilelli podobným, avšak esteticky zcela odlišným způsobem ukotvuje přírodniny i jejich napodobeniny do portálů, průsvitných rozhraní pozastaveného růstu. Asamblážově uspořádané části se zde proměňují v krusty kolem vznikajících organismů, jež působí jako biologicko-syntetická hmota nejasného původu. Vnitřky těchto hybridů vyvěrají do vnějšku, jako by ho chtěly pohltit nebo proměnit. Peter Nižňanský ve svém díle Vesmír navazuje na tradici modernistické sochy, kterou zároveň posouvá do geopoetické roviny. Obsahem objektu se stávají prázdné dutiny – otisky po někdejší úplnosti, které dnes existují spíše jako stopy a paměťové pukliny. Právě toto prázdno se stává aktivním prostorem, který je lesklý a přitažlivý, vystupuje jako moment trvání a možnosti proměny. Ljuba Šlechtová ve své práci tematizuje procesy probíhající pod povrchem obalů nebo za dveřmi, kam nahlédneme skrze osvětlující prostor klíčové dírky – momenty přechodu mezi tím, co můžeme kontrolovat, a tím, co uniká naší moci. Něco se zde neustále proměňuje, brzy se začne vyvíjet a proměňovat a my tomu pouze přihlížíme; mechanizace pohybů nás zároveň dovedla k pocitu, že kontrolu postupně ztrácíme.
Stejně tak nemůžeme zastavit změnu skupenství vnitřní matérie dokonalého tvaru vejce, kdy celistvost jeho obalu může v horké lázni puknout.