EYE GRABBING

vernisáž: 26/2, 18:00, Berlinskej model
konání výstavy: 27-1/3, 13:00-18:00

Potřeba úchytu a zkoumání skrze dotek jsou jedny z primárních lidských instinktů. Ještě nejsme schopni ani ostrého a barevného vidění, když svět kolem nás uchopujeme bříšky našich prstů a jamkami našich dlaní. Ruce objímají různorodé nástroje a koordinují se s naším zkoumavým zrakem. Potřeba rozumět omakem s námi zůstává a zdokonaluje se v koordinaci s dalšími smysly. Dotek lidské ruky však může symbolizovat jak snahu o napojení, tak i narušování autonomie ostatních.

Neukojitelná, neustále rostoucí touha chápat a poznávat, zasahovat i do území, která by člověku měla zůstat vzdálená, nás spirálovitě vrací do nadvlády nad vším, co můžeme pozorovat či ohmatávat. Podmaňujeme si, přetrváváme v arogantní iluzi nevinnosti přivlastňování všeho jiného-než-lidského, které bychom nejraději zakonzervovali do hermeticky uzavřených světů k mikroskopickému zkoumání. V určitý moment nám souš přestala stačit. Člověk, nejvyšší výkvět evoluce, přece může expandovat i do moře, myslíme si nabubřele – fascinace tímto skupenstvím může být silnější než pud sebezáchovy.

Hluboké, lepkavé, hutné vody představují nekonečný zdroj zvědavosti a vzpomínky na původní domov, který jsme obývali v podobě mikroorganismů. V každém z nás je něco, co nás propojuje se vším živým, skrze neviditelné vlákno paměti a mezidruhových generačních vzorců, které překračují naše individuální hranice. Protoplasma buněk v sobě nese otisk těchto genetických informací. Pozorováním a zkoumáním jiných druhů jako bychom se snažili dozvědět se něco o sobě samých. Zkoumáme tvory zkoumající, opravdové fungování biologických procesů pod vodou ale zůstává svatým grálem, na který nám paměť a poznání nestačí.

Extenze našeho těla, nástroje prozkoumávání, se zrcadlí i v tomto světě a poukazují na naši prehistorickou minulost. Naše uši připomínají zatočení mušle, naše prsty přenášejí vzory zakódované v evolučních spojeních. Chapadla chobotnice omotávají své kořisti, mapují prostředí, ale i otevírají zazátkované nádoby. Zbylé krápníky mořských korálů a jejich vlasovité výhonky vlají ve vodních vírech. Žraločí vejce puká a expanduje ven z bezpečí skořápky.

Výstava Eye Grabbing skrze díla vystavujících umělkyň nastiňuje hned několik perspektiv, skrze které můžeme na tuto vztahovost nahlížet. Od kritické, která komentuje umrtvování zkoumaného, až po tu, která nám nastiňuje pozměněné způsoby vztahování se k našemu blízkému i vzdálenému prostředí. Materiálové stopy jsou místy apropriací vědeckého a místy lidským surogátem, který mimikricky napodobuje organické struktury. Výstava se tak stává materiálně dynamickou výpovědí, rozprostírající časovost do expandujících okrajů, ve kterém se naše prehistorie stává hmotou, kterou se snažíme modelovat, interpretovat a zasadit do našeho lidského příběhu.