Wry Sky
11. 9. 6 pm opening !Thursday / Čtvrtek!
12.–14. 9. 1–6 pm
15.–19. 9. by appointment
In cooperation with hunt kastner
Text: Livia Klein
Wry Sky Dominiky Dobiášové (*1996) v Berlínském modelu se zabývá touhou, která je zároveň prastará i aktuální: impulsem uprchnout do imaginárního místa. Na pozadí probíhajících politických krizí a globálního kolapsu odrážejí díla v rámci výstavy touhu po úniku a nostalgii po vykoupení, i když nad námi visí „hořící planeta“ jako Damoklův meč. Biblická rajská zahrada, kdysi představovaná jako místo nevinnosti a harmonie, se zde navrací jako paradoxní představa: utopie vyvolaná právě v okamžiku, kdy se její příslib jeví jako nejméně dosažitelný.
V křesťanské ikonografii je nebe tradičně zobrazováno jako ryzí a spořádané: zlaté mozaiky symbolizují věčnost, zatímco barokní stropní fresky od Andrea Pozza nebo Giovanniho Battisty Gaulliho otevírají triumfální vertikální výjevy. Naznačením, že „ráj“ není nedotčený, název Wry Sky předznamenává rozkol v představě o nebesích. Na rozdíl od Pozza nebo Gaulliho připomínají díla Dobiášové zpřetrhanou kosmologii Hieronyma Bosche nebo Pietera Bruegela staršího, kde ráj již vykazuje praskliny, protkané absurditou a hrůzou. Tuto citlivost umocňuje estetika, která subtilně odráží secesi, ale také pokroucenou bujnost baroka a disharmonii gotiky.
Obloha se tak stává narušeným přeludem, plátnem, na které se promítá touha po úniku, i když trhliny na jejím povrchu věstí katastrofu. V současnosti se toto „pokřivené“ nebe stává doslovným: poznamenané smogem, letovými dráhami, satelity a přízrakem klimatické katastrofy už neznamená transcendenci, ale narušenou biosféru. Ráj není metafyzickým místem jinde, ale ztraceným ekosystémem.
V tomto kontextu tvoří výchozí bod mužská postava. Nejde však o hrdinské tělo oslavované v dějinách umění, ale o postavu křehkou, unavenou a zabranou do sebe. Tato postava ztělesňuje perspektivu, která po staletí definovala utopii, ale zároveň ji narušovala násilím, nadvládou a vykořisťováním. V dílech Dobiášové již mužské tělo nemá autoritu, ale ztělesňuje vyčerpání a deziluzi. Ve vzájemném působení opotřebení, uzavřenosti a sebezáchovy přestává mužská postava ztělesňovat sílu a místo toho projevuje zranitelnost, která činí vizi ráje nestabilní.
Mezi vystavenými díly vyniká velkoformátová malba World Belongs to Us (2025), která je možná narážkou na ráj, o kterém se uvažuje v celé výstavě Wry Sky. Na první pohled z kompozice vyzařuje pozitivita připomínající romantizované krajiny Constanta Montalda. Při bližším pohledu se však tento dojem mění. Na obraze se objevuje několik postav, jejichž gesta jsou plná ambivalence. Vlevo se nachází muž a žena v objetí, což je přímý odkaz na Picassovo dílo Objetí (1903). Jejich postoj sice působí intimně, ale zůstává nejistý: kdo poskytuje rameno a kdo se o něj opírá? Opírá se muž o ženu, nebo je tomu naopak? Postavy se zdají být uvězněny mezi biblickými podtóny ráje a tíhou současné beznaděje, jako by „nebe“ požadovalo štěstí, ale zároveň ho odepíralo.
Obraz Neighbours (2025) se odehrává v tlumených odstínech lila a růžové, prostoupený pocitem neklidu. Scéna se zmítá mezi intimitou a násilím, s párem prchajícím kamsi do dáli – jejich pohyb připomíná Boschovo ztvárnění Adama a Evy vyhnaných z Ráje v jeho triptychu Poslední soud (1485–1505) – zatímco další muž nad ně zdvihá bič. Vymáhá jejich vyhnání, žene je vpřed, nebo je pouze svědkem jejich odchodu? V popředí vidíme rodinu, matku sklánějící se nad svým dítětem, její péče je něžná i zoufalá. Odvrací se od okolního násilí, pohroužená do svého vlastního pohodlí a aktu ochrany, ale toto odvrácení rovněž naznačuje ambivalentní přijetí marnosti odporu. Muž stojí zády k nám a sleduje scénu, jako by byl rozpolcený mezi sebereflexí a spoluvinou, zpytujícíc svědomí ohledně toho, co se odehrává, nebo tiše pozorujíc to, co sám způsobil. Tyran zůstává také nejednoznačný: je to vykonavatel násilí, ale možná že sám jedná na rozkaz, zapletený do samotného mechanismu vyhnání, který realizuje.
Menší obrazy For a While, Smell the Sky (2025) a Love Your Kidnapper (2025) navíc rozšiřují tuto oscilaci mezi křehkostí a tíhou do intimnějších rovin. Postava se pozastavuje, aby se nadechla vůně růží, jako prchavý pokus o zapomenutí v prvním díle. Klid však narušuje přítomnost temné postavy v pozadí, pronásledovatele nebo výplodu mysli. Postava je prostoupena genderovou nejednoznačností: křehkost, queerness a stereotypy se prolínají a otevírají prostor, kde identita nemůže být pevně vymezena, nýbrž zůstává nevyřešená. Naproti tomu dílo Love Your Kidnapper představuje obrácení tradiční dynamiky: dvě ženy se pokoušejí zachránit muže, připomínající postavu Athény z Ludovisiho trůnu v Římě, a zároveň podvrací představu mužského zachránce. Tato konstelace narušuje známé role, když ženy představuje jako pečovatelky, zatímco muž působí křehce, závisle a jako by potřeboval pomoc. Je péče sama o sobě formou zajetí? Nehrozí, že akt záchrany reprodukuje právě ty hierarchie, které se snaží odstranit? V současné politické atmosféře, kde muži nadále zastávají vedoucí pozice, obraz reflektuje otázku, co to znamená být pečovatelem, ať už v soukromém nebo společenském životě. Dílo Love Your Kidnapper nakonec představuje paradox: všichni v této scéně potřebují spasení, ale touha po vykoupení zůstává nenaplněna, visí mezi disonancí, něhou a zoufalstvím.
Výstavu doplňují dvě sochy, které jsou ozvěnou rozporuplnosti obrazů. Worried Woman (2021), váze podobná postava připomínající přísnou mateřskou přítomnost, svírá uschlé květiny, zatímco druhé dílo z roku 2023 – původně koncipované jako „strom poznání dobra a zla“ – se zde zjevuje v podobě fontány. Obě jsou umístěny na zrcadlovém skle, které připomíná louže nebo přetékající nádoby s vodou, zároveň zrcadlo i povrch, kde diváci mohou zahlédnout svůj vlastní obraz nebo obrácený svět.
Výstavou Wry Sky Dominika Dobiášová zdůrazňuje, že individuální křehkost a kolektivní katastrofa nemohou být od sebe odděleny. Touha po vykoupení, která se projevuje v intimních gestech i v mytologických obrazech, zůstává neoddělitelně spjata se světem poznamenaným politickou dominancí a ekologickou devastací. Touha po nebi nebo ráji se zde neprojevuje jako únik ven, ale jako projev odehrávající se v krizích naší doby. Utopie zůstává svázána se samotnými strukturami moci, které se snaží překonat, a odráží tak destrukci, již zároveň slibuje uzdravit.
Text Livia Klein