Fears Don’t Have to Come True / An Attempt at a Functional Community
Sorry, this entry is only available in Čeština.
V Berlinským Modelu proběhla debata. Pozvání přijali: radní Prahy 7 se specializací na sousedké vztahy Hanka Třeštíková, farář farnosti u sv. Antonína v Praze – Holešovicích Pavel Semela, sociolog a filosof Marek Hrubec a sociolog Pavel Šplíchal. Ptala jsem se, jak moc fungující je naše komunita. Čeho se bojí. A jak silný je strach fenomén. Obavy se nemusí naplnit.
https://obavysenemusinaplnit.wordpress.com/
Hlavní otázkou je, jak se vyrovnat se strachem z horších časů, který nám může způsobovat stavy úzkosti. Pro takto nejistý a do jisté míry neurčitý strach je potřeba soustředit se na lepší budoucnost. Některým pomáhá na své obavy být připraven prakticky. Rozebrat si možnosti různých katastrof a vyhodnotit, co je pravděpodobnější a jak být v takové situaci nezastižen s prázdnými rukami. Lidé, kteří se můžou jevit jako paranoikové a pesimisti naopak hledají možnosti pro dobrý konec. Touží po zodpovědnosti všech. Jako hlavní zodpovědnost berou obeznámení se situací a přijmutí možnosti, že se svět opravdu může zhroutit. Klidně jen malá část jejich osobního světa, jako ztráta zaměstnání a nutnost se na nějakou chvíli uskromnit. Chtějí být připraveni žít z mála a pokud jim to prostředky dovolují mít zásoby, které jim pomohou. Nevidí jistotu v tom mít hodně peněz v bance, nemovitost či naplánovanou dovolenou v hotelu all-inclusive. Jistotu si dodávají zásobami potravin, vody, znalostmi a dobrými vztahy se svým okolím.
Můj osobní příběh strachu a jeho zvládnutí začal narozením našeho syna. Náhle jsme byli rodina a ne jen dva lidé, kteří se o sebe dokáží sami postarat. Já jsem se musela starat o syna a jeho otec si začal uvědomovat, že se musí postarat o nás a to v dobrých i zlých časech. Přirozenou součástí dne se stalo sledování médií, aby se orientoval, jaké hrozby a změny nás čekají. Být vybaven informacemi pro každý případ se mu ale stalo zdrojem frustrace. Svět je tak křehký systém, všichni jsou nespokojení a vždy je tu nějaká hrozba a najdenou není důležité, jestli jde o konflikt za našimi hranicemi, či na druhé straně kontinentu. Vše se ovlivňuje a míří to k záhubě. Noviny prodávají titulky jako „Válka bude“ „Válka je“ „ Válka už tu dávno byla a je stále“ „ Válka nikdy neskončí“. Udržet si odstup či přestat číst ty špatné zprávy je těžké. Internetové portály využívájí své možnosti o situaci z oblasti konfliktu informovat minutu po minutě. Pro člověka, který cítí velkou zodpovědnost za svou rodinu, je těžké získat nadhled a odstup.
Tato výstava bude ukazovat jednu cestu jak se s tím vyrovnat a to se připravit. Název je optimistický „Obavy se nemusí naplnit“ – je pro mě důležité zdůraznit, že se můžeme připravovat a je to pro naší zdravou mysl možná cesta ven, ale není jisté, že tuto průpravu využijete. Nechtěla bych rozdmýchávat hořicí oheň konfliktů, které k nám sálají prostřednictvím médií. Nejde ani o simulaci stavu ohrožení, jde o pocit bezpečí. Když máme pocit, že rozhodování naší vlády ani rozhodování násilných lidí nemůžeme ovlivnit, přejímáme více osobní zodpovědnosti a pocit soběstačnosti a nezávisloti na stávajícím systému. Je to tvůrčí obrana, která nám může zajistit klidný spánek.
Je to „Pokus o fungující komunitu“. Ne vždy velký problém můžete vyřešit sám. Pro jistotu je potřeba své pocity a přípravy a obavy sdílet s okolím, které vám bude oporou. Proto chci zkoušet komunitu ve svém bydlišti oslovit k rozhovoru. Jako záminka slouží, že lidé mají přinést něco z předmětů, které jsou pro přípravu na horší časy vhodné. Protože jde o pokus, uvidíme, jestli velké množství předmětů v galerii bude dodávat navštěvníkovi pocit zaopatřenosti nebo pocit stísněnosti. Myslím, že je jistá hranice, od kdy bude takové množství předmětů působit uklidňujícím dojmem. Nejde o hranici v počtu předmětů, ale o hranici uvnitř každého – jak moc si připouští tu danou situaci ohrožení.
Holešovická galerie Berlinskej model se tedy stane po dobu šesti dnů otevřenou k setkávání a sdílení obav a řešení. Galerie samotná má velkou návštěvnickou základnu v uměleckých kruhách – zajímavé tedy bude i setkání rozličných lidí. Umělci jsou stále považováni za lidi, kteří nemyslí na zítřek a žijou na úkor daňových poplatníků – tedy oddáni grantům a institucím. Jsou to lidé závislí na systému, kteří v postapokalyptickém světě budou muset hledat své nové postavení a jiný užitek. Obecně se považuje za nepravděpodobné, že by v čase boje o život byla schopnost natočit film nebo namalovat obraz k užitku.
Tato práce vzniká jako závěrečné diplomové dílo na oboru Centrum audiovizuálních studií na pražské FAMU. Jmenuji se Kateřina Bílková a narodila jsem se v roce 1988. Moje zkušenosti jsou kromě studia na gymnáziu a vyskoké škole, práce v kavárně a za barem jako obsluha, mám kurz první pomoci pro zdravotníky zotavovacích akcí od Červeného kříže, pracovala jsem s dětmi 11-17 let jako lektorka improvizačního divadla, za finanční podpory státních institucí jsem realizovala divadelní představení Rozprostřeno! v prostoru NoD, jako dobrovolnice jsem pracovala s nevidomými a dokážu péct vlastní kváskový chleba.