Bleak Strategies
Výstava ´Bleak Strategies´ autorů Šimon Sýkora a Adama Smrekovského je druhou epizodou dvoudílné výstavní série, přičemž první z nich ´Rotting Home´paralelně probíhá v galerii SPZ. Nelze ignorovat proměny na periferiích, ať už na okrajích metropolí nebo Šumavě. Dlouhé prsty developerů a oligarchů zažehávají ohně na kdysi neprivátních planinách. Dvojice autorů nehledá ani nenabízí řešení, jejich strategie je zoufalství.
Sofistikované věty hovořící o potřebnosti umění v současném světě plní stránky grantových žádostí. Kolik se toho napíše a vytvoří na téma překonávání několika krizí, ve kterých žijeme a které se střídavě překrývají a zesilují, ani nejde spočítat. Strategií a navrhovaných reforem je hodně, ale ve skutečnosti jim už nikdo nevěří. Umělecké strategie jsou dobré pro granty a ostatní strategie jsou dobré pro úředníky. Na sídlištích jsou nová hřiště a v hospodách se nesmí kouřit. To je v tuto chvíli všechno.
Krize jsou dobré pro život, jsou příležitostí pro kapitál a prostředím pro lidi. V podstatě nemůžeme udělat chybu. Naše strategie bude vždycky slepá. Ezoterika, finanční poradenství, kurzy sebezdokonalování, kurzy přežití, volba politicky a eticky uvědomělých diet, krátká pomáhající angažmá pro potřebné, třídění odpadu… Většina lidí má takový problém sama se sebou, že to z promýšlení změn na politické úrovni dělá jen další formu úniku.
A pak jsou tu samozřejmě drogy. Zakázaná radost přicházející z periferie. Díky drogám můžeme obhájit cokoliv, co nezahrnuje jejich užívání. „lepší než kdyby někde s partou fetovali“. A pak je tu samozřejmě fašismus. Politická dystopie přicházející z periferie. Díky fašismu můžeme obhájit cokoliv, co jej nezahrnuje jako svůj hlavní cíl a v tomto směru jen pomrkává.
Naši dobrou pověst a pověst naší demokracie a západu na chvíli zachránila válka na Ukrajině. Rozbombardovaná města ukazují, že může být hůř. Stejně jako proudy uprchlíků z Afriky už dlouho zachraňují pověst našeho blahobytu. Nemáme si na co stěžovat. Děti v Africe mají hlad. V globální selekci lidstva jsme na té lepší straně.
Adam Smrekovský ani Šimon Sýkora nemají ambice něco měnit, ani pomocí umění přispívat k výchově, osvětě, nebo snad dokonce změně. Smrekovský svými videi ukazuje zmar, navržená změna je ale natolik psychotická, že ji nelze brát vážně. Marná individuální revoluce a sídlištní rituál jen ukazují, že o tom svinstvu víme. V Sýkorových obrazech postavy nestojí nikde jinde než na konci světa. Zkáza nebude očistná, ale možná bude poslední.
Na kapitalismu není co analyzovat, sám hraje s otevřenými kartami. Kdyby slovo periferie dávalo ještě nějaký smysl, mohli bychom říct, že jsou Adam a Šimon na periferii. To by ale muselo existovat centrum, vůči kterému se periferie vymezí. Jenže takové centrum není, developerský projekt na sídlišti, rekreační oblast na Šumavě a vyschlá krajina s umírajícími lesy demokratizují zmar pro tradičně chápané skupiny lidí a likvidují zažité chápaní prostoru. Centra moci jsou v luxusních bunkrech, do kterých se nikdo z nás nepodívá.
Přežití systému i individuí se vrací na biologickou úroveň. Umění v tomto procesu těžko může hrát významnou roli, i když si to někdy namlouváme. Samotná tvorba je ale znakem odhodlání přežít. Šimonovo a Adamovo strategické zoufalství nikoho nemobilizuje ani se mu nesnaží otevřít oči. Není totiž proč. Nutnost přežít takto složité otázky neklade.
Pavel Šplíchal