Kulturní událost

Kultura, podobně jako demokracie, je křehká. Tak jako kytce, kultuře musíte umožnit, aby mohla růst, dát jí výživu a péči. Ale právě jako kytka je také kultura často ignorována nebo považována za něco samozřejmého. Nemyslíme na ni, prostě tu je. Jako obraz na zdi.

Letos v létě v Chorvatsku jsem v Rijece uviděl fotografii jakési kulturní události z roku 1978, lidi seřazení na ulici, usmívají se na fotografa. Mám podobné staré fotky uměleckých skupin z různých míst strašně rád, všechny ty oblastní skupinky tvořící zároveň a každá někde jinde, po celém světě. Je v tom něco romantického, ve vůli tvořit v odlehlém cípu světa. A pak jsem pomyslel na revoluční impuls, lidi jdou do ulic, statečnost a bezohlednost se mísí s impulsem dělat umění, sdělovat. Kam se poděl revoluční impuls? Nikdo ho nezaléval?

Minulý rok jsem maloval astronauty a indiány na měsíci. Chtěl jsem vyjádřit, že technika je slepá ulička, budoucnost prázdná, svět spěje ke konci. Musel jsem toho nechat. Než si představovat budoucnost, raději jsem se obrátil k minulosti, která mizí zrovna tak rychle. Na starých fotkách vidíte svět, který už není. Je to kouzlo, ale naplněné smutkem. Čas se nedá vrátit. Nad herci na starých fotkách jsem kreslil diagramy a hledal vodítko na hladině času. Je nějaký vzorec, nějaká vrstva, která leží ukryta v těch nejobyčejnějších koutech existence? Za kytkami ve vrhlíku na poličce nebo na okenním parapetu, kde leží zapomenutá revoluce?

Velmi mě zasáhla retrospektiva Víta Soukupa. Jeho užití fotografií jako zdrojového materiálu, jeho přístup k banálnímu, jeho zájem o českou pop-kulturu a období normalizace. Zdá se, že normalizace ještě žije – tak jako mnoho lidí přijalo totalitu za svou, pro něž má zrada a moc jediné místo v jejich vztahu k druhým lidem, kulturní klima 80. let se zdá být stále s námi, jako tekutý písek. Čas prchá, ale na druhou stranu se zdá, že doba se vrací. Jsme chyceni v Věčném návratu jako křeček ve šlapacím kole.

Imigrant je ten, kdo se ocitl na křižovatce různých kultur; imigrant se stává kulturním hybridem, jehož zkušenost je v národním kulturním dialogu opomíjena. Imigranti svému novému domovu nikdy zcela nepatří, nepatří ani tomu, který opustili. Jsme jako vykořeněné rostliny, kořínkem tápeme po nové vodě. Vítr s námi povlává jako se zrnkem prachu.

Hudba: Sam Huber / texas country&folk LIVE