Common Language

Tamara Moyzes / Společná řeč
součást události Máme otevřeno!

1. video – Slovník

Znak pochází z podstaty: Poznámka k dílu Slovník Tamary Moyzes a Shlomi Yaffeho
Jako jakýkoli jiný jazyk je znaková řeč – nebo lépe znakové řeči, jelikož tu neexistuje žádný mezinárodní znakový kód (obecný pojem, který popisuje komunikaci mezi členy komunity hluchoněmých) – předmětem neustálé radikální proměny, která následuje posuny veřejného diskurzu a standardního slovníku, jež si osvojují a dál šíří média středního proudu a sociální sítě. Tento proces zahrnuje také neutuchající hledání nových vyjádření, které se hodí k popisu takových jevů, jako jsou národnosti, etnika, genderové a sexuální identity, jakož i další vysoce nuancované a komplexní charakteristiky, jejichž tradiční definice jsou z většiny produkty komplikovaných a nerovnoměrně vyvinutých sociálních a kulturních konstruktů.Staré způsoby popisu něčí „jinakosti“ mající základ v ortodoxním náboženském přesvědčení, kulturních stereotypech a politicky nabitých historických narativech, jimž kromě toho velí pevné společenské konvence, jejichž úroveň je nekompatibilní s dnešní obeznámeností o lidských právech a osobních svobodách, postupně ustoupily, aby byly nahrazeny znaky, které jsou často, třebaže ne naprosto, kulturně více citlivější a v podstatě se zříkají esencialitického chápání individua a kolektivních specifik, a to převážně těch, které jsou založené na rasových stereotypech a jiných předsudečných a z velké části ponižujících kolektivních charakteristikách, jež jsou pořád hluboko zakořeněné v pověstném repertoáru koloniálního myšlení.
Poslední desetiletí provedly expertní skupiny četné studie a analýzy různých znakových řečí (americké, britské, německé, franouzské, hebrejské, arabské a jiných), protože se snažily kodifikovat nové znaky, které by byly nejen politicky korektní (a tedy i univerzálně přijímané jako neurážlivé) ale také, na základě někdy přeceňované ikoničnosti znakového jazyka, lépe zapracovatelné do celkového systému moderní řeči takovým způsobem, že by byly zbaveny svých karikaturních a groteskních konotací. Vedle těchto pokusů o víceméně institucionalizované revize znakových jazyků, které mohou být vnímány členy komunity hluchoněmých jako nevítané vměšování do jejich vlastní kulturní totožnosti a práv, je tu naprosto spontánní vývoj každé jednotlivé znakové řeči, který je porovnatelný s vývojem jakékoli mluvené řeči, do nějž patří geneze všemožných slangů a žargonů užívaných mluvčími různých věkových skupin či společenských a kulturních pozadích, atd. Jedná se většinou o onu ikoničnost zastaralých znakových řečí, která inspirovala v Praze žijící izraelské umělce Tamaru Moyzes a Shlomi Yaffeho k tomu, aby vytvořili své sice krátké, zato však poutavé video, které ukazuje ty nejhloupější stereotypy při reprezentování národních, etnických a sexuálních identit a také to, jak hluboko zaryté jsou v západním patriarchálním kódu a rétorice. Užití techniky rozdvojené obrazovky jim pomáhá klást vedle sebe znaky různých znakových řečí (americké, francouzské, hebrejské a české) a vystavovat je ukázkám z vybraných fimů ranými němými filmy počínaje (The Heart of the Indian Maid, USA, 1911), nacistickou propagandou (Jud Süß, Německo, 1940) a běžnými hranými filmy konče (Munich, USA, 2005). Zatímco kinematografické pasáže pokrývají nechvalně známé západní způsoby zobrazování těch druhých, překladatel znakuje jednotlivá slova jako Žid, Arab, Rom, Číňan, původní obyvatel Ameriky, Ind, Němec, gej a Palestinec ve vybraných znakových řečech, z nichž některé znaky přímo imitují gesta herců na obrazovce a jiné odkazují zase k fyziognomii tradičních krojů zastupované skupiny. Říká se, že obraz řekne víc než tisíc slov, ale zděděné představy a pohledy, které nejsou v žádném případě bez viny a které sytí naše myšlení a jazyk, ať už jsou znakované, vyřčené nebo na filmovém plátně, vysvětlují odvrácenou stranu našich kulturních vzpomínek a osvětlují nejtemnější zákoutí našich kulturních identit. Znak pochází z podstaty a o tom není pochyb.
Filmové ukázky vyskytující se videu:
Jud Süß (Germany, 1940)
Lawrence of Arabia (Canada, 1962)
The Hunchback of Notre Dame (USA, 1956)
The Mask of Fu Manchu (USA, 1932)
The Heart of an Indian Maid (také Le sacrifice de la jeune Peau-Rouge, USA, 1911)
The Thief of Baghdad (USA, 1940)
Shoulder Arms (USA, 1918)
The Boys in the Band (USA, 1970)
Munich (USA, 2005)

2. video

SuperMom / SuperMáma
video 6.24min, plakáty, objekty, 2014 Mediální příběh „Čtyřčata z Čech“ poukazuje na nedostatek základní lidské úcty a absenci morálních hodnot v české společnosti, jakými jsou respekt a ochrana rodin a dětí, což přináší násilí a způsobuje, že rodina vystavená takové nevraživosti je omezena na svobodě. Rodiče prvních českých čtyřčat byli na základě své barvy kůže a etnika obviněni xenofobní částí českého obecenstva ze získání nepřiměřeně vysoké podpory od českého státu. V jednom z obvinění také stojí, že v minulosti se etnicky české rodině nedostalo tolik podpory, kolik pobírala rodina Alexandry Kiňové (matky čtyřčat). Pro náš Prenatal Luxury Boy jsme vybrali šest věcí, které nikdy předtím v minulosti žádná česká maminka nedostala. Obsah Boxu spočívá v reálných faktech. Celý Prenatal Luxury Box dostala ve skutečnosti maminka českých čtyřčat Alexandra Kiňová. Ve spolupráci s:Tamarou Moyzes & Shlomo Yaffem & Verou Duzdovou & ROMA KALE PANTHERA