Dívání se bez vidění

Vidění se zdá být snadnou a přirozeně získanou dovedností, alespoň na základní úrovni. Je třeba se naučit používat vizuální vjemy a porozumět jim pomocí jejich koordinace s dotykovými vjemy. Normální vidění je tudíž formou prodlouženého, velice flexibilního doteku.
Světy člověka a města jsou úzce propojeny. Město formuje základní zkušenost, která se týká celkového řádu světa, a ten pak pomáhá každému člověku identifikovat sám sebe a pochopit celek jeho života. Město mu svou podobou toto porozumění zprostředkovává, nabízí mu srozumitelnou, čitelnou scénu života v jeho každodenním zaměření.
Stejně jako jiní, i my při procházce městem ukazujeme jen část své osobnosti, pouze svůj povrch. Právě zde přicházím s termínem „dívání se bez vidění“, které odkazuje k povrchu věcí, povrch sám se pak ukazuje smyslům jako potenciální objekt především dotykových, hmatových pocitů. Dívání se bez vidění je náhražkou, tušením a pravzorem dotýkání bez objímání, hlazení bez tulení.
Vnímání městkého prostředí a jejich proměn člověkem, je zajímavá otázka, která mne volně inspirovala k vytvoření kreseb a videa, kde opakovaně hledám cestu jak toto téma uchopit. Městské obrazy nejsou pouhou součástí každodenního života, ale každodenní život vytvářejí.

P.G.

V rámci výstavy proběhl workshop pro děti.