Ravine Culture
Rokle, roklina či strž je velmi úzké srázné údolí nebo výmol, jáma, propadlina, díra v zemi. Díra, která nebyla a teď tam je. Taková je i naše strž. Je tu chladno a kapradí. Vysoko v dálce nahoře nad okraji strže, tam těsně pod oblohou s hvězdami, jsou vrcholky a větve stromů z kterých nám padá na hlavu jídlo. Kdysi dávno jedno jídlo vyklíčilo vzrostlo a byl určen jeho strážce, strážce stromu. Tato role se dědí, strážce hlídá a náš strom během let sílí a roste uprostřed strže pořád výš a výš. A my se pod ním rodíme a umíráme s písní o tom, že už možná příští jaro, možná že už příští rok, dosáhnou větve stromu tak blízko k hornímu okraji strže, že bude stačit jen jeden malý skok. Bude stačit jednou skočit a vidět to na vlastní oči. Vidět svět a všechno v něm. Ne jen díru, ale širou zem. A pak všichni, všichni odtud odejdem. Ze všech stran, co jsou do kola obklopují nás skály, po kterých celý rok zurčí voda, takže jsou kluzké a nejde po nich šplhat ani s nejostřejšími drápy. Avšak zkusili to někteří, pošetilci veveří. Jiní se vydávali dolů hledat cestu tam kudy odtéká voda. Živ vrátil se jen jediný a už nikdy nepromluvil. Bývaly i pokusy nechat se chytit a vynést pryč velkým dravcem ty však všechny skončily v jeho útrobách. Někteří z nás naopak úplně zapomněli, kým jsme byli. Nechtějí o tom ani slyšet. Šplhat je pro ně zbytečná obtíž. Nikam nechtějí a jsou tu doma. Říkají, že strž jim stačí. A jen blázen že hlavu svou vzhůru stále stáčí.
Od malička znají všichni z nás to vyprávění. Prý kdysi popadla se zem a naši předci s ní. Již nikdo neví, kdy to bylo, není už nikdo takový.
A tak tu jsme a nemůžem jinam, žijeme tady a tady jsme doma. Žijeme dlouho, žijeme šťastně. Žijeme ve strži a ta nás chrání. Možná však už příští jaro, možná že už příští rok, dosáhnou větve tak blízko k hornímu okraji , že bude stačit jen jeden malý skok. Bude stačit jednou skočit a vidět to na vlastní oči. Vidět svět a všechno v něm. Ne jen díru ale širou zem. A pak všichni, všichni odtud odejdem. Je pravda že dávno již usnul poslední, který viděl svět před strží, před tím než byla strž. A nikdo tak vlastně neví, co a jestli vůbec něco tam nahoře je. Mezi námi mladými se už dlouho potichu rozmáhá přesvědčení a smíření, že tam nahoře stejně nic není a to jediné co na světě je, je strž. Svět je strž a strž je světem.
Ale musí tam snad přece něco být. Musí. Musí být i něco víc. Možná že už příští jaro, možná že už příští rok, dosáhnou větve tak blízko k hornímu okraji strže a pak bude stačit jen jeden malý skok. Bude stačit jednou skočit a vidět to na vlastní oči. Vidět svět a všechno v něm. Ne jen díru ale širou zem…