Prokleté jaro
Prokleté jaro
„Jen to zkuste, milý hoste, zkuste to! Ale nedejte jen na první zkušenost. Smysly si musí jako ve všem zvyknout na nový vjem, ať už mírný nebo prudký, smutný nebo radostný. Přirozenost, která není stvořena pro radost a křečovitě se drží bolesti, bojuje proti této božské látce. Je třeba, aby přemožená přirozenost v boji podlehla, aby skutečnost ustoupila snu. A potom začne sen vládnout jako pán, potom se sen stane životem a život snem. Ale jaký rozdíl je v této proměně: Porovnáteli utrpení skutečného života se slastmi tohoto umělého života, nebudete už nikdy chtít žít a budete chtít věčně snít. A až opustíte tento svůj vlastní svět a vstoupíte zpátky do světa lidí, bude se vám zdát, že jste přešel z neapolského jara do laponské zimy, že jste sestoupil z ráje na zem, z nebe do pekel. Ochutnejte hašiš, milý hoste, jen ho ochutnejte!“
Alexandre Dumas: Hrabě Monte Cristo
To všechno se na nás podepsalo. Své udělala i nutkavá potřeba uniknout před přízraky zevšednění do toxicky zelené, přebuzené krajiny. Zanechalo to na nás další vrstvu zfalšovaných vzpomínek a rozdmýchalo nové iluze. Návrat do známých vod přináší touhu se z nich vymanit, prošlapat zarostlé pěšiny a prořezat zplanělé haluze. Narušit to prokleté jaro.
***
Romantičtí mužové západní Evropy nacházeli v halucinogenních látkách importovaných z kolonií možnost, jak cestovat a obdivovat se vznešeným přírodním výjevům a poznávat dálavy bez námahy, z pohodlí svého křesla. Vedle „orientálně“ stylizovaného salonu v pařížském Hôtel de Lauzun, kde se scházel Baudelaire s Dumasem k společnému pojídání jedovatě zelené směsi pistácií, koření a hašišového tuku je výmluvným příkladem také Thomas De Quincey. Ten popisuje uživatele opia ne jako drogově závislého, ale jako „intelektuálního tvora“, který v opiu nachází prostředek k obnovení rovnováhy narušené zhoubností společenského prostředí. Opium je podle De Quinceyho umělý nebo nadpřirozený prostředek k dosažení ohnutí času, protože snění může samo diktovat vyprávění života a převrátit jeho samotnou kauzalitu. Jenom ten/ta, kdo se odvážil/a snít může rozpoznat význam zážitků předešlého života; ať už jde o návrat do potemnělých lesních pěšinek anebo rozlehlých luk – ovšem za cenu psychického vkladu. Opium nazývá doslova „přenosnou extází“.
Nohy běží noční tmou / Ach kam mě dovedou / Oči zvířat houštinou / Jen sem tam proniknou / V roklích, v polích, v houštinách / A přes palouky dál / Měsíc pluje v sítinách / Nad hlavou mi stál / Kam a před kým utíkám / To se sama ptám / Lesní národ svolávám / Běžím, nevím kam
Lucie Bílá: Útěk
Coby záchytné body při bloudění Prokletým jarem můžou jako obvykle sloužit spolehliví pomocníci, čili historické a místně příznačné paobrazy: trosky nedalekého Maroldova panoramatu, tohoto „stroje uchvácení“; husitské sudlice, kropáče a monstrance přivlastněné z nacionalistického tábora a kustomizované pro opevnění Upířího hradu jako normalizační chalupářská dekorace vyrobená z ukořistěného továrního plechu. Stelivem vykrmené a lýčeným provazem vyztužené svršky zase připomenou trpící figuríny z expozice ve špilberských kasematech. Vykroucené tvary z oděvů slaměných panáků si podávají ruce s malovanými vizemi na plátnech Šimona Kadlčáka. Řetězově kouřící král temných elfů sám číši mi dá, jak zpívá ultrapravicová zpěvačka Lucie Bílá v písni zasazující tolkienovské univerzum do české krajiny. Podobně na obraze Štěpána Brože se snově pohádkovým výjevem z předměstského zákoutí trčí betonový panel plotu připomínající katalog domů na klíč, avšak jeho otupělou estetiku převrací do tajuplné scenérie. V těchto kulisách nás král temných elfů vyzývá k přijímání „podobojí způsobou“. Sám jde příkladem, v místě, které před epidemií sloužilo ke společnému hodování. Stačí jen ochutnat.