Beside Bodies
Beside Bodies
25th–27th of September, 10:00–18:00
Opening: 24th of September, 17:00, Part of Prague Art Week 2026
Artists: Anchan/Anna Daučíková, Virtue Village, Lenka Klodová, Ondřej Kubeš
Curators: Agáta Young Hošnová, Karolína Voleská
Výstava Beside Bodies sleduje emancipační a queer přístupy od konce 20. století po současnost, vyjádřené v kurátorském výběru Agáty Young Hošnové a Karolíny Voleské především skrze genderovou performativitu, kritiku normativní maskulinity a ideály krásy. Projekt se zaměřuje na proměny myšlení o těle ve vztahu ke konceptům tělesné autonomie, systémům kontroly, očekáváním spojenými s genderem, sexualitou a rodinnými rolemi. Prostřednictvím děl Virtue Village, Anchan/Anny Daučíkové, Lenky Klodové a Ondřeje Kubeše zkoumá tělesnost jako prostor, v němž se osobní i společenské zkušenosti zapisují do gest i fragmentů oděvů – odrazových ploch performativity.
Feministické myšlení, historicky soustředěné především na ženskou zkušenost a nerovné postavení žen, se postupně rozšířilo směrem k analýze genderového řádu jako celku. Současná feministická a queer teorie tedy obrací pozornost také k tomu, jak normativní struktury utvářejí mužství a jeho společenský projev, což dobře vymezuje například tzv. expectancy–discrepancy–threat model Adama Stanalanda, Sarah Gaither a Anny Gassman-Pines (2023). Model situuje křehkost této struktury do proměnlivého vztahu mezi normativním horizontem mužství, individuálním vztahem k sobě a sociálními podmínkami uznání. Maskulinita se v tomto pojetí ustavuje prostřednictvím průběžného poměřování vlastního jednání s kulturně sdíleným ideálem, jehož autorita zároveň udržuje možnost nesouladu a selhání.
Oděv zde funguje jako druhá kůže: lze ho chápat jako pohyblivou hranici, na níž se tělo setkává se svým okolím a současně se vůči němu vyhraňuje. V bezprostřední blízkosti kůže přebírá její křivky, prodlužuje její povrch a převádí tělesnou přítomnost do roviny znaků. Látka přitom uchovává fyzické stopy kontaktu i méně zřetelné otisky rolí, vztahů a paměti, které se kolem těla postupně vrství. Textil a oděv představují znaky, se kterými se sžíváme a ustanovujeme tak naši pozici ve společnosti; znakem se stává i absence oděvu, nahota, která člověka na základě genderové identity historicky stavěla do rozdílných pozic a přinášela odlišné způsoby interpretace a interakce.
Ve videu Domáce cvičenie / Home Exercise (1997) Anchan/Anna Daučíková sešívá dvojici rukavic. Oko kamery je až nepříjemně blízko sledované situace a soustřeďuje svou pozornost na práci rukou, pronikání jehly materiálem a postupné spojování dvou textilních předmětů. Rukavice těsně kopírují tvar rukou, zprostředkovávají kontakt s okolím a současně zastupují samotný dotek. Jejich sešitím vzniká nový celek, v němž se praktický úkon propojuje s náznakem intimního a sexuálního spojení. Daučíková vychází z činnosti tradičně přiřazované ženské domácí práci a převádí ji do jazyka genderově nespecifikovatelných tělesných gest. Šití zde získává význam opakovaného dotyku, splynutí a pronikání. V rámci výstavy ustanovuje Domáce cvičenie výchozí situaci: tělo vstupuje do obrazu prostřednictvím rukou, zatímco látka přejímá a dále rozvíjí jejich intimní, trpělivé a s materiálem úzce spjatá gesta.
Socha David černý (2009) od české performerky a multimediální umělkyně Lenky Klodové přesouvá mužské tělo z oblasti asociace k přímému zobrazení. Polystyrenová a ironická parafráze Michelangelova Davida spojuje kanonický mužský akt se jménem kontroverzního českého sochaře Davida Černého a reaguje na jeho instalaci Entropa (2009), která satiricky zpracovávala stereotypy evropských zemí. I Klodová pracuje s ironizací, která je zde ale subtilní a nikoli zesměšňující. Použití lehkého polystyrenu převádí tento model do dočasné a finančně dostupné podoby, čímž mění jeho monumentální charakter a záměrně si pohrává s humorem, pomíjivostí a otázkami hodnoty. Jednoduchým gestem, natřením načerno, tak autorka poťouchle narušuje – a vědomě nenaplňuje – upjaté představy o evropských ideálech krásy. Digitální print v okně do výstavy vnáší medializovaný obraz ženy jako pokřiveného reklamního produktu, který taktéž podléhá společenským touhám a stereotypům. Dílo zároveň navazuje na autorčin dlouhodobý zájem o zkoumání a karikaturizaci tónů různých časopisů, které jsou orientované na specifická – tradičně mužská či ženská – publika.
Společenský význam oděvu získává konkrétní rodinný rozměr v souboru Homme Fatale (2025) dua Virtue Village z Hong Kongu. Šest nástěnných objektů vychází z historie autorovy otcovské rodiny spojené s výrobou hedvábných kravat. Kravata představuje součást mužského společenského oděvu a znak formálnosti, profesního postavení i očekávané sebekontroly. V práci současně funguje jako materiální spojení s rodinným podnikáním a mužskými předky. Na hedvábných doplňcích se objevují portréty performera Waha, dlouhodobého spolupracovníka Virtue Village. Jeho výrazy přecházejí mezi něhou, napětím, vzdorem a hněvem. Ve své rozmanité expresivní fotogeničnosti zároveň navazuje i na multižánrovost hongkongských filmů. Tvář přenesená na kravatu rozšiřuje konvenční podobu mužské reprezentace o několik emocionálních poloh. Chenova zkušenost s nepřítomností otce a dědečka během dětství se prostřednictvím textilu propojuje s otázkou předávání maskulinity mezi generacemi.
Díla Ondřeje Kubeše se rovněž zaměřují na odhalování poloh mužských emocí, které jsou v machistické heteronormativní společnosti mnohdy zneviditelňovány. Jeho tvorba je rámována pocity nostalgie, melancholie a radikální otevřenosti, které se ve své nejčistší formě projevují především skrze fotografické autoportréty. Ústřední instalace kombinující kovovou konstrukci s koženým materiálem a potištěným textilem působí jako vyprázdněná skříň či tzv. „němý sluha“, jak v češtině jaksi nešťastně nazýváme podobné konstrukce na odkládání oblečení. Onen „sluha“ naznačuje podřízený servis, umlčení a zneužití mocnějším. V kontextu výstavy otevírá vjemy, které mohou cítit i další těla vymykající se současným normám a společenským potřebám. Druhým výrazným prvkem opakujícím se v Ondřejově tvorbě je předobraz perlorodky. Perla – apropriovaný šperkařský prvek, v minulosti symbol vyšší vrstvy – je ve své biologické skutečnosti cizorodým předmětem, náhodným parazitem, zrnkem písku, který proud odplaví do otevřeného nitra perlorodky. Tělo tohoto vodního tvora v gestu obranyschopnosti obalí tento objekt zvenčí perletí, čímž postupně vznikne perla. Ondřejova tvorba si hraje s tímto vnitřním napětím, vyvažováním různých tělesných stavů, stejně tak jako s vyrovnáváním se se šrámy z minulosti či tělesnou dysmorfií. Podobně jako ostatní umělci a umělkyně na výstavě Beside Bodies se autor snaží jemně nabourávat zažité stereotypy spojené s vnímáním genderu, jeho performativity a odchylek vedoucích k větší svobodě.