The Anatomy of Bureaucracy

Jiří Lindovský, Max van Olffen, Gabriela Genčúrová, Melanie Mork

Opening: 3rd of June, 18:00
Otevřeno: 4th, 5th, 6th of June, 13:00-18:00, Summer by appointment

Plastová kolečka křesla, tenké monitory, anonymizující korporáty, popraskaný, ale funkční displej, bezmyšlenkovité propadání se do zplošťujících digitálních procesů. Neprůhledné zrcadlo, ze kterého vyzařuje černá díra algoritmů. Kancelářské nástroje vracíme po použití na jejich stálé místo. Podavač mýdla, který svou funkci plní, aniž bychom se jej dotkli – dokud se mýdlo nedostane do spárů našich dlaní. Nenaplněná touha po sterilitě, disciplinovaná těla, kluzký povrch koženého sofa vystaveného stojatému letním vzduchu. Zvedáme se z pohovky, lepivé mlasknutí způsobené přilnutím kůží nám připomene, že jsme stále ještě v kanceláři. Skelný pohled na lesklý povrch telefonu, jeho mlčení nás uklidňuje. Letargie letového režimu se kloubí s automatizací práce, jejíž cíl zůstává rozostřený.

Korporátní prostor se na výstavě The Anatomy of Bureaucracy stává otevřeným rámcem, který pohlcuje každodenní zkušenost a postupně ji podřizuje logice výkonu. Tyto principy se neprojevují pouze v rovině pracovních úkonů, ale zasahují i to, co si z pracovní doby odnášíme domů: způsob, jakým jsou organizována naše těla, schopnosti i pozornost. Portréty a fragmenty těl v dílech Melanie Mork (* 1993) jakoby byly vyjmuty z profilů digitálních identit a zpětně navráceny do původní tělesnosti. Objevují se nezdárně jako přízraky; podobně jako když realita předchází sama sebe skrze reprodukovanou kopii. Mork fotografie rozvíjí do intervenčních objektů a materiálních kapslí. Oscilují mezi ustáleným obrazem a fází pokusu jeho přetvoření, jsou ale fixovány v hmotě, uvězněny na konci feedu. Mýdlo, kancelářské pomůcky a tekuté náplně vytvářejí neoddělitelné filtry a odklánějí fotografii od její digitální bezdotykovosti. Reprezentace těla zde znázorňuje přiznaná očekávání a odráží jak disciplínu, tak nemožnost autenticity a emoční bezprostřednosti. Objekty na stole představují dočasné konfigurace v procesu úpravy a přepisování, mezi pevným a kapalným skupenstvím.

Jiří Lindovský (* 1948) ve svých kresbách a grafikách tematizuje technickou realitu současného člověka a nahlíží na způsoby, jak se v těchto systémech situujeme. Ve svém souborném díle se pohybuje po různých měřítkách. Skrze detailní kresby sleduje například pochody vnitřností počítačů či imaginárních strojů nebo okruhy elektrických synapsí, které zaznamenává do geometricky přesného bodového rastru. Některé z jeho děl připomínají pohled skrze mikroskop – optický stroj, skrze který oko kyborga zahlédne běžně neviditelné. Jiné z vyobrazených artefaktů zase evokují jakési tovární turbíny, jejichž monumentalita člověka ohromuje. Autor staví do kontrastu prázdné krajiny bílého papíru s hustotou tužkové šrafury, která vytváří architektonickou hmotu. Téměř vždy se ale Lindovský zajímá o možnosti různých propojení – mezi různými systémy, mezi částmi strojů či synapsemi buněčných struktur – v jejichž středu často stojí anatomie člověka. Od přelomu tisíciletí se Lindovský obrací k odcizujícím prostorám kanceláří, skrze které medituje nad člověkem obklopujícím se nejnovějšími technologickými nástroji. Kancelářská zátiší se stávají iluzorními prostory přísně rozvržených sestav nábytku, trajektorie člověka, tenkých bílých stěn, sdílených korporátních kanceláří či akustických kójí, které ještě posilují pocit izolovanosti vyprázdněných pracovních marasmů dnešní městské civilizace.

Airbrushové obrazy Gabriely Genčúrové (* 2002) naší pozornost přesouvají k estetice obrazů, které v neustálém proudu kmitají na našich displejích. Zběsilé a vypočítavé algoritmy vytvářejí surrealistické koláže obsahů, u kterých přestáváme být schopni rozlišit mezi generovaným obrazem a fotografickou reprodukcí. Ve své tvorbě se Genčúrová inspiruje jak dnešní memefikovanou digitální kulturou, tak i zastaralými nosiči, fantaskními motivy a science fiction tropy. I Genčúrová se snaží o úzké prolínání několika zobrazovaných těles, ačkoli zde dochází spíše k absurdní a znepokojivé ontologické nefunkčnosti jejich interakce. Pozadí autorčiných děl mnohdy představují zamlžené portréty imaginárních figur, zvířat či hybridních tvorů, které jakoby se zpoza onoho zmatňujícího zrcadla – či snad ze dna bazénu – snažily vynořit ven, skrz tuto poloprůhlednou blánu. Digitální předobrazy se dostaly na povrch fyzického světa, do kterého vnáší podobně rozporuplné pocity jako zažíváme při bloudění internetovými platformami.
Max van Olffen (* 1996) pracuje v rámci této výstavy především s hliníkem, který se v jeho pojetí odpoutává od technologické funkce a získává vlastní vizuální autonomii. Základní průmyslovou složku současnosti, vyznačující se chladem a odolností, autor propojuje s měkkostí textilního materiálu. Jeho díla tak zpochybňují způsoby, jakými přistupujeme k hliníkovým zařízením, které slouží k přenosu informací. Tato významově převrácená rozhraní jsou namísto komunikačního nástroje prahem sebereflexivního pohledu. Zároveň rezonují vlastním povrchem, který pohlcuje okolí. V jejich utišené formě objevujeme náš vlastní obrys, destabilizovaný a proměnlivý, vázaný na momentální pozici i pohyb v prostoru. Dochází tak k tolik vytouženému propojení s fetišizovaným nástrojem, který nás plynule absorbuje. Spolu se zastaveným časem vnitřního vizuálního kódu se objekty pohybují v napětí mezi prouděním a náhlým zmrazením.

The Anatomy of Bureaucracy reflektuje korporatizaci každodenního fungování, fragmentaci pozornosti i neustálé přepínání mezi okny, rozhraními a identitami. V centru zájmu stojí figura člověka–stroje propojeného s technologickými systémy, které se současně stávají zrcadlem reality, filtrem jejího vnímání i prostředkem jejího formování. Výstava klade důraz i na ženskou identitu a otázku její proměnlivé performativity a způsoby zobrazování v mediasféře napříč časem. Tematizuje tak důsledky internalizace logiky digitálních platforem ve vizuální kultuře, tělesném prožívání i komunikačních návycích, kdy se každý pohled z okna (nebo do zrcadla) stává neoddělitelným od jeho mediovaných reprezentací. Výstava je součástí volně propojeného mezigeneračního cyklu, který zkoumá současnou materialitu a její možné výchozí pozice.