Online Architecture

Jako jakýkoli jiný jazyk je znaková řeč – nebo lépe znakové řeči, jelikož tu neexistuje žádný mezinárodní znakový kód (obecný pojem, který popisuje komunikaci mezi členy komunity hluchoněmých) – předmětem neustálé radikální proměny, která následuje posuny veřejného diskurzu a standardního slovníku, jež si osvojují a dál šíří média středního proudu a sociální sítě. Tento proces zahrnuje také neutuchající hledání nových vyjádření, které se hodí k popisu takových jevů, jako jsou národnosti, etnika, genderové a sexuální identity, jakož i další vysoce nuancované a komplexní charakteristiky, jejichž tradiční definice jsou z většiny produkty komplikovaných a nerovnoměrně vyvinutých sociálních a kulturních konstruktů. Staré způsoby popisu něčí „jinakosti“ mající základ v ortodoxním náboženském přesvědčení, kulturních stereotypech a politicky nabitých historických narativech, jimž kromě toho velí pevné společenské konvence, jejichž úroveň je nekompatibilní s dnešní obeznámeností o lidských právech a osobních svobodách, postupně ustoupily, aby byly nahrazeny znaky, které jsou často, třebaže ne naprosto, kulturně více citlivější a v podstatě se zříkají esencialitického chápání individua a kolektivních specifik, a to převážně těch, které jsou založené na rasových stereotypech a jiných předsudečných a z velké části ponižujících kolektivních charakteristikách, jež jsou pořád hluboko zakořeněné v pověstném repertoáru koloniálního myšlení.