Le Rire de la Méduse
Artists: Lucile Boiron, Marilou Poncin, Lucie Rosická,Kateřina Vincourová
Curators: Richard & Lenka Bakes
28. 5. – 4. 7. 2026
Opening: 28. 5. 18:00
Centre tchèque de Paris
Má hluboké, pronikavě zelené hadí oči, vsazené do ostře řezaného obličeje antické busty. Dlouhé tmavé vlasy splétá do hustých copů, které se kolem její vysoké, štíhlé postavy při chůzi vlní, jako by ožívaly. Je klidná i nezkrotná zároveň — alespoň tak o ní vyprávějí příběhy. Je stará tři tisíce let; po celou tu dobu našeptává ženám po celém světě a učí je smát se. Žádný žijící muž ji ale ještě neviděl — a ten, kdo ji kdysi spatřil, prý zkameněl.
Medúza a její poselství k nám promlouvají i po staletích. Její postava ve starověkých i novověkých příbězích představuje silnou, až nekontrolovatelnou ženskou sílu, kterou se patriarchální společnost snaží potlačit. V eseji Le Rire de la Méduse (Smích medúzy, 1975) Hélène Cixous píše, že žena musí psát svým tělem, že psaní je návratem k tělu, které jí bylo konfiskováno: „Piš sebe samu: tvé tělo musí promluvit.“ Tato výzva rezonuje napříč díly čtyř umělkyň různých generací a prostředí, jejichž práce se setkávají na této výstavě: Kateřiny Vincourové, Lucie Králík Rosické, Marilou Poncin a Lucile Boiron.
Kateřina Vincourová (*1968) patří k výrazným osobnostem českého současného umění, jejíž tvorba od 90. let zásadně rozvíjí intermediální přístupy v oblasti instalace a objektu. Její objekt, Medúsa, otevírá myšlenkový prostor výstavy a zve nás do jejího světa. Vincourová přetváří archetypální postavu řecké mytologie v projekční plochu vnitřního rozpoložení diváctva. Zve nás k otázce: kdo a co bájná medůza nyní v našich očích je?
Žena se musí napsat: musí psát o ženách a musí ženy přivést k tomu, aby se věnovali psaní, od něhož byly odvedeny stejně násilně jako od svého těla, z týchž důvodů, podle téhož pravidla, se stejným zhoubným záměrem.
(Hélène Cixous, Le Rire de la Méduse, L’Arc, 1975)
Cixous píše o ženě jako zdroji pro jinou ženu, o „mateřském mléce“, které v každé z nás přetrvává jako latentní síla přenosu a péče. U Vincourové se tato myšlenka stává konkrétní a žitou zkušeností: sesterstvím, které ji pojí s umělkyněmi, s nimiž vystavovala v Ženských domovech, i mateřstvím dospělých dcer-dvojčat. Svou zkušenost ženské paměti vtěluje do děl, která mluví o těle, aniž ho musejí explicitně zobrazovat. Vincourová pracuje s tělem skrze jeho stopy, obaly a pozůstatky: nafukovací taška jako útočiště, řady silikonových tváří přitažlivých i hrozivých zároveň, jemné záznamy situací všedního dne. Drobné dotyky existence, v nichž se skrývá celá tíha i něha ženské zkušenosti.
Dříve bylo ženské tělo definováno převážně mužským pohledem, uměním, médii i reklamou. Dnes si ženy mohou ve větší míře vytvářet svůj obraz samy, tento proces je však stále podmíněn novými formami kontroly: algoritmy, normami i potřebou potvrzení druhých. Mezi svobodou sebevyjádření a tlakem na sebe-inscenaci tak vzniká napětí, v němž se tělo znovu stává polem vyjednávání. Mladá generace autorek se s touto otázkou, kde končí sebevyjádření a začíná autocenzura, vyrovnává každá po svém.
Lucile Boiron (*1990) ve svých fotografiích zachycuje těla žen z vlastní rodiny, matky, sestry, dcery, jako organickou, proměnlivou hmotu, kde kůže přestává být hranicí a stává se prostupnou membránou mezi vnitřním a vnějším. Zajímá ji, které zobrazení ženského těla společnost přijímá a sexualizuje, a které ji zneklidňuje nebo považuje za nepřijatelné. V tom rozlišení se odhaluje mnoho o tom, komu ženské tělo ve skutečnosti patří a kdo má právo určovat hranice jeho viditelnosti.
Marilou Poncin (*1992) vytváří podoby ženského těla obývajícího digitální prostor: její díla zobrazují cam-girls, avatary a love dolls, ženské postavy z kolektivní digitální imaginace, a zkoumají, jak moderní technologie konstruují nové fantazie a jak se skrze ně znovu a znovu přepisuje mužský pohled. Cixous varovala, že patriarchální kultura vklínila ženy „mezi dva hrůzné mýty: Medúzu a propast.“ Poncin ukazuje, že digitální věk tento mechanismus nezrušil, pouze mu dal novou tvář, hladší a průhlednější, a tím o to hůře rozpoznatelnou.
Lucie Králík Rosická (*1998) si bere digitální obraz ženského těla a vrací ho zpět k tradičnímu ženskému vyjádření skrze výšivku. Její textilní obrazy vznikají z intimních, až sexuálně nabitých selfies; při bližším pohledu ale zjistíme, že jsou výpovědí o tělesnosti bez idealizace: syndrom polycystických ovarií, pomerančová kůže, postpartum. Obrazy, které vypadají jako pozvání, jsou ve skutečnosti zrcadlem. A zrcadlo, jak víme, mění v kámen toho, kdo se do něj zadívá s nesprávnými očekáváními.
Čtyři umělkyně, čtyři generace a čtyři média a společné gesto: ženské tělo jako terén, na němž se nepřetržitě odehrává boj o to, kdo vypráví jeho příběh.
„Medúza není mrtvá. Je krásná a směje se,“
píše Cixous — a s ní se smějeme i my.
(Hélène Cixous, Le Rire de la Méduse, L’Arc, 1975)